Koncem roku 1993 řekla M. Thatcherová Spieglu – Vy, Němci, nechcete zakotvit Německo v Evropě, vy chcete zbytek Evropy zakotvit v Německu

Rovnováha prostřednictvím hegemonie?

Otřesení posledních tabu poválečné doby, osy Bonn – Paříž, rozbití britského dogmatu o rovnosti sil, vytvořilo Německu jedinečnou pozici. Během několika let se Německu podařilo vytlačit Francii a Velkou Británii, světové mocnosti a vítězné mocnosti, své dva největší konkurenty, na periferii.

Jaká je síla Německa v EU? Podíl Německa na průmyslové výrobě, zemědělství a obchodu EU činí 36 %, což je mnohem více než společný podíl Francie a Velké Británie. Je to dokonce 2,5krát více než podíl 10 malých států EU.

Věnujme se teď vztahu skandinávských zemí a Německa. Zatímco Finsko ve druhé světové válce bojovalo po boku Německa, Švédsko dokázalo obhájit svou neutralitu, v Norsku zůstává rozhodujícím faktem německá okupace. Není proto překvapením, že Norsko se rozhodlo nevstoupit do EU. Pro Finsko a Švédsko platí, co řekl jeden německý komisař EU Spieglu: „Skandinávci jsou nám bližší než Francouzi a Britové. Nejblíže nám jsou Rakušané.“ Vzpomínky na společný boj v zákopech během první světové války ožívají v myslích především těch, kteří podporují Jörga Heidera, který sní o sloučení Rakouska s Německem v duchu starého válečného partnerství. Vídeňský Standart v tom vidí první příznaky obnovení starého císařského spolku.

Ostatní Východoevropané, Poláci, Češi, Slováci, Maďaři, Balkánci, Bulhaři a Rumuni dělají před Němci hluboké poklony, přestože ještě nejsou členy EU. Skoro všichni v něm vidí svého dobrodince, a jestliže by došlo k rozšíření NATO na východ, spolehlivého ochránce proti novému ruskému imperialismu.

Že láska k Německu může dělat slepým, předvádí Polsko. Vůbec jim nevadí, že kancléř Kohl a jeho ministr zahraničí mluví „o našem ruském sousedu“, jakoby Polsko bylo počtvrté rozděleno. Naopak, ze strachu před Východem přiklání se raději k Západu. V září roku 1994 požádalo právě Polsko o zrušení ustanovení Charty OSN o nepřátelských státech, namířeného proti Německu a Japonsku. Polský prezident Lech Walesa řekl: „My nechceme spojené státy Ruska, nýbrž spojené státy Evropy“. Poláci chtějí především dálnici ze Štětína do Istambulu a z Berlína do Varšavy.

Za pět let bude Německo strojem, který mnoho potáhne i popožene. Proto přání Východoevropanů jsou tak velká, nechají se zlákat Evropskou unií jako děti vánočním stromkem. Německo považuje rozšíření EU na východ za svůj ústřední úkol příštích let. Z hospodářského hlediska je Německo pro 11 ze 14 partnerských států nejdůležitějším dodavatelem a pro 12 států nejdůležitějším odběratelem. Zahraniční obchod Rakouska je z 40 % zaměřen na Německo. Nejméně závislé na ostatních státech je Německo. Jinak řečeno: s výjimkou Irska jsou všechny státy EU méně či více závislé na Německu. Ve prospěch Německa, vedoucí síly Evropy, zatím vše běží jako na másle. Pět let po sjednocení je Německo „zemí ve štěstí“.

Helmut Kohl je označován nejen za největšího sjednotitele říše na vrcholu slávy, nýbrž básnicky i za „Věž na rovné krajině“ (FAZ). V Německu vzniká stejná situace jako před Berlínským kongresem v roce 1878, kdy státníci akceptovali německou říši jako nový střed Evropy. Němcům však toto uznání nestačilo. Chtěli víc, chtěli moc. Tu chtějí i teď.

Co Německo plánuje? Navrhuje utvořit z Německa, Francie, Holandska, Belgie a Lucemburska „jádro Evropy“ se společnou měnou a politikou. Ostatní státy by jako satelity měly obíhat kolem jádra. První protesty přišly z Itálie. Také Rakousko by rádo patřilo do „elitního klubu“. Dá se germanizace Evropy ještě zastavit? O co Němci usilují? Koncem roku 1993 řekla M. Thatcherová Spieglu: „Vy, Němci, nechcete zakotvit Německo v  Evropě, vy chcete zbytek Evropy zakotvit v Německu.“

Německo a příští válka VI, Wolfgang Michal